Mírový summit tisíciletí 4

R. Peterka: Světový mírový summit tisíciletí, 4. část (překlad) 


SvÁmí vždycky vyhledával vlivné žáky nebo přátele. Ve Vídni se nějak seznámil s rodinou, kde muž pracoval jako zaměstnanec ministerstva zahraničí Spojených států, tehdy s docela velkým vlivem. Po imigraci jsem neměl jasnou představu, kam jít. Myslel jsem, že bych třeba mohl zůstat v Rakousku, ale i když mi Rakušané dali politický azyl, tak zase nebyli tak rádi, když jim tam lidé z komunistického bloku zůstávali, a snažili se nás posílat někam jinam. Myslel jsem si, že možná do Kanady, protože na střední škole jsem měl čtyři roky francouzštiny a má angličtina se blížila nule. SvÁmí nějak navrhl USA a já jsem souhlasil. Stejně jsem v té době neměl žádnou představu, jak vypadá skutečný život na druhé straně Atlantiku. USA, proč ne, když si to mistr přeje. "Ramešvaranando, to bude dobré. Musíš se spojit s touhle rodinou D. Jsou bohatí a velmi vlivní. Pomohou ti tam zřídit ášram," povzbuzoval mě velmi špatně informovaný S.HH. A jel jsem. Rodina D. byli milí lidé, ale rozhodně to nebyli "skuteční bhaktové", jak by se svÁmímu líbilo. Stali se z nás dobří přátelé, ne jen kvůli zájmu o ášram. Vždycky jsme se k sobě chovali se vzájemnou úctou a bez postranních úmyslů. Pro mě to bylo docela těžké, když svÁmí míval všelijaké potřeby a požadavky, hlavně na pana D. Ten mi to vždycky hodně usnadňoval, protože to byl rozený diplomat a velmi chytrý člověk. "Rameši, říkával, uvidím, jestli můžu pro tvého svÁmího něco udělat, neboj se." Miloval svou ženu a byla to ona, kdo měl ke svÁmímu silnější vztah. A taky si myslím, že to bral částečně jako dobrou zábavu, jako takový cirkus. Když jsme tam měli satsangy (spíš takové vegetarianské mejdany), tak se pan D. cítil opravdu nepříjemně, když měl chodit ve svém vlastním domě jenom v ponožkách a poslouchat bhadžany, ale jaksi to toleroval, dokonce to přijal jako opravdovou a smysluplnou tapasju (tvrdé duchovní cvičení v sebekázni). Jsem si jistý, že hned jak jsme odešli, skočil do bot a nalil do sebe dvojitou skotskou na oslavu přežití dalšího "satsunku". Po cestě z jejich domu o nich vždycky svÁmí vtipkoval, jak je paní D. legrační jako "lady" z vyšších kruhů a jak nepříjemně se pan D. cítil a jak hrozné bylo to jeho hraní na akordeon (vždycky chtěl po panu D., aby zahrál na akordeon a prolomil tak ledy).
Pan D. přestal pracovat pro ministerstvo už před mnoha lety. Dělal nějakou konzultační činnost a práci v souvislosti s politikou, ale jeho kontakty byly omezené. V OSN do určité míry působil, prostřednictvím nějakých nevládních organizací. Takže byl samozřejmě klíčovou postavou ve svÁmího snech o OSN. Nevím, nakolik mu skutečně pomohl. Vím, že v průběhu konference jsme měli schůzky z několika lidmi v kancelářích poblíž budovy OSN a dveře do nich se nám otevřely díky referencím pana D. Jedna z nich, žena z jihoamerické země, byla svámího "typ". Měla k němu vztah a chtěla mu nějak pomoct. Tato organizace pořádala v nedaleké kapli takovou modlitbu pro všlijaké náboženské představitele. No, bylo to to, co jsem si myslel já. Svámí řekl: "Dobrá, Ramešvarananda tam půjde a bude mít projev." Myslím, že o tom věděl trochu víc, než mi řekl a bylo to taky v čase, kdy obědval a kdy si dával šlofíka po obědě, tak tam nechtěl jít. Světový mír musí počkat, sv...dží si potřebuje odpočinout. Tak jsem nakonec otevřel pozvánku a zůstal jako přimražený. Byla to ekumenická modlitba nějakých pastorů, duchovních a rabínů, kteří aktivně vystupovali proti ručním zbraním v různých částech světa. Ale mistře, já nemám ponětí o násilí páchaném ručními zbraněmi. A jsem rád, že o tom nic nevím. Je to nebezpečné. "No tak, R., řekni jim, co by jim řekl Sv...dží. Jogíni jsou proti násilí páchanému jakýmikoliv zbraněmi, podstatné je, že něco řekneš a my jako ášram vykážeme účast na této konferenci v příští propagační brožurce. Vypadá to dobře a důležitě." Dobře mistře. (Ty ses zbláznil, co budeš vykládat? Že nemáš rád ruční zbraně? To je úžasná služba veřejnosti. To bude katastrofa!) A katastrofa to tedy byla. Nevzpomínám si na všechny podrobnosti, ale vím, že jak postupně mluvil jeden řečník za druhým (bylo tam asi deset lidí), tak se mně chtělo hanbou propadnout. Byli to lidé, kteří se ve svých městech aktivně snažili přesvědčovat členy gangů, kriminálníky a jiné šílence se zbraněmi, že zabíjet se navzájem a/nebo zabíjet nevinné lidi není tak dobrý nápad, měli na ulicích lidi, kteří měli zabránit případnému násilí, dávali příklad a rady zbloudilým mladíkům, peníze rodinám obětí, pomáhali lidem utíkat z válečných zón, veliké věci. A já jsem mohl nabídnout všehovšudy ÓM a to skutečně nestačilo. Řekl jsem pár frází ze svÁmího repertoáru, vyslechli to, ale dojem jsem na ně určitě neudělal, viděl jsem jim to na očích. Kvůli tomu jsem se ale necítil hůř, než už jsem se cítil. Věděl jsem, že si to zasloužím. Cestou do hotelu, když jsem procházel ulicemi New Yorku, jsem chtěl od toho všeho utéct. Vím, že se lidé můžou zeptat: "Proč jsi to neudělal?". Můžu říct jen to, že jsem na tom nějak pracoval uvnitř sebe sama, ale ještě jsem k tomu nedospěl. Ne kvůli oddanosti nebo věrnosti ke svÁmímu, to už bylo dávno pryč. Mohla za to spíš všechna ta bolest, zmatek a strach z neznáma, který ve mně byl. Koupil jsem si aspoň zmrzlinu, ve které pravděpodobně byla nějaká vejce (bylo mně to jedno) a cestou do hotelu jsem ji snědl. Tam jsem byl okamžitě předvolán ke svÁmímu. "Tak jak to šlo? Rozdal jsi tam všem mé vizitky? Co si myslí o mé práci? Přijde ta Jihoameričanka do hotelu, jak jsem ji pozval?" Jistě mistře, každý si myslí, že jsi úplně nejúžasnější, tvoje vizitky udělaly na všechny dojem a ta žena přijde večer. "Dobře, teď běž a odpočiň si. M., dones mi čaj." [konec 4.části]

Uživatel šiša k příspěvku Mírový summit tisíciletí 3 dne 14.11.11