Cesta do hlubin cvičitelovy duše....

Šíšův výborný komentář.......:
Představte si, že si chcete otevřít pobočku McDonalda. Říká se tomu franchising. Koupíte si velkou kuchařku za balík peněz a tam vás naučí nejenom to, jak se smaží Big Mac, ale taky jak se nosí správně firemní kšiltovka a kolik vteřin mají zaměstanci povoleno strávit na WC. Pak studujete a cvičíte a když už vám připadá, že máte mozek dostatečně vymytý, tak jdete na zkoušky a dostanete... certifikát. Potom si můžete otevřít vlastní lokál. Nejdřív možná pod dozorem někoho kvalifikovanějšího a když se osvědčíte, můžete podnikat samostatně. Občas budete centrále posílat licenční poplatky a občas vás budou zkoušet, jestli máte tuk dost přepálený, protože kvalita a pověst značky se musí udržovat. Tohle všechno ale budete dělat jen proto, že věříte, že vám po všech těch výdajích zůstane pořád dost peněz pro sebe. V JDŽ panuje všeobecné přesvědčení, že cvičitelství je výraz čistého altruismu. Podle mého názoru to je ale právě jen franchising dovedený k dokonalosti. Rozdíl proti předchozímu příkladu, který pozvedá tento systém nad klasický franchising, je ten, že součástí kuchařky je i záměrná degradace peněz. "Peníze si do hrobu nevezmete, záleží na vašich skutcích, jak jste sloužili ostatním a jak jste byli sobečtí...". Zakořenit toto přesvědčení v hlavách budoucích cvičitelů není těžké - s ním už přece většinou do jógy vstupovali. A tak jim připadá naprosto přirozené, že "centrále" nakonec odevzdají ne jen těch pár předepsaných procent, ale v konečném důsledku všechno, co vydělají. Dělají to přece pro ostatní... Z pohledu centrály je to jednoznačně skvělý obchod. Pro vnějšího pozorovatele to vypadá, že se tu zneužívá pracovní síla úplně zadarmo. Ale zadarmo to ve skutečnosti není. Autor kuchařky může snadno své lidi přesvědčit, že o bohatství nemá smysl usilovat. Většinou to měli už v povaze, někteří možná jen v určitém věku zjistili, že už asi bohatí stejně nebudou, tak proč nezačít věřit, že to tak vlastně vždycky chtěli... Úplně zadarmo ale nehrabe ani sebežlutější kuře, bez odměny to nejde. Ale jak to udělat, aby to moc nestálo? Cvičitel je proto vycvičen tak, že odměnou je mu už sám pocit: "jsem božím nástrojem", "jsem duchovní", "mám blíž k osvobození" a podobně. Autor kuchařky tomu říká sakáma karmajóga. Někdy pak tento pocit přerůstá v latentní myšlenku: "jsem vlastně taky takový maličký guru". Těm pár procentům cvičitelů, kteří to snad dělají jen a pouze s myšlenkou prospět druhým, se omlouvám a mají mou hlubokou úctu. Nechci ale odsuzovat ani ty normální tak trochu "sobecké" cvičitele a kritizovat jejich pocity, jsou lidské a přirozené a i k nim mám úctu, pokud se ovšem vyloženě nevyvyšují nad ostatní. Dělají v podstatě užitečnou práci (pokud pominu to, že některé duše inspirují víc, než je zdrávo). Jen tvrdím, že nepracují zadarmo. Někomu může taková odměna připadat malicherná, ale jim připadá dostatečná, a tak pro ni pracují. Pracují za odměnu jako jakýkoliv jiný pracovník a zaslouží si proto přesně ten stejný respekt jako dělník nebo univerzitní profesor, který pracuje, aby uživil rodinu. Někdo mi snad může vyčíst, že o cvičitelování nepíšu obvyklým posvátným tónem, ale podle mě je to skutečně práce jako každá jiná a zaslouží stejnou úctu jako každá jiná poctivá práce. Chápu sice ten všeobecný obdiv začátečníků k cvičitelům jako k lidem duchovnějším, co mají k osvobození blíž, ale je myslím bohužel zcela nereálný. A bohužel i ten dosud oboustranně výhodný obchod se nakonec zhroutí ve chvíli, když si cvičitel uvědomí, že jeho odměna byla vysoká jen v rámci žebříčku hodnot, který se naučil z kuchařky a že ten žebříček stojí na prohnilých nohách.