"Nezvou mne ale ani různá
ta oficiální duchovní centra a uznané „sekty“ (do Střílek nebo k žákům Ole
Nydala). Ve Střílkách jsem kdysi příteli Mahešwaranandovi (známe se od počátku
70. let, a tehdy jsem mu a jeho žákům několikrát pouštěl indickou a duchovní
hudbu a hrál na gong) cestou na koncert nabídl, že bych se na zpáteční cestě
mohl zastavit a zahrát, on souhlasil, a tak když jsem chtěl mísy vybalit,
zamířil jsem na jediné volné místo, přímo pod „trůn“ guru. V polovině
vybalování přiběhla jedna z hlavních tamních organizátorek a rezolutně mne
vyháněla. „To je posvátné místo, Tady může sedět jen ten, kdo je svatý…“ Když
nepomohlo tvrzení, že to mám se swamidžim domluveno, šokoval jsem tu ženu
trumfem: „No ale já tu sedět můžu, protože mám svatý zadek.“ Mimochodem,
jednou v Piešťanech v chatě, kde nás bylo několik ubytovaných, a kam
přišel swami se svým duchovním učitelem gurudžim na neformální besedu, se swami
přiznal, že má velmi rád lidovou hudbu z oblasti, kde se narodil a žije.
Vstal jsem a nabídl, že mu můžu pustit (a půjčit) nahrávku lidové hudby
z Radžastánu. Rozzářil se, já si pro kazetu skočil na pokoj, a protože
jsem se ze schodů nemohl dostat až k němu a jeho učiteli, prostě jsem mu
tu kazetu hodil. Mahešwarananda ji obratně chytil, usmál se… já ale celé roky
slyšel od jiných, jak jsem drzý a agresivní, když jsem po swamidžim hodil
kamenem!“
Celý článek: http://blog.baraka.cz/2010/12/4514/
Žádné komentáře:
Okomentovat