Jít dál

Mám rád to nepopsatelné cosi, čemu se říká předvánoční atmosféra. Večerní procházky ve tmě a ve sněhu, kdy jenom tak jdete krajinou a ve vzduchu kolem vás visí Vánoce. Je to magické. Kdybych byl drzý, dodal bych ještě něco o práně a spiritualitě okamžiku.
Zkuste si ale takhle vyjít třeba 27. prosince. Stejný sníh, stejná tma, světýlka kolem domů pořád ještě svítí, ale ten pocit bude pryč. Vypadá to, že celou tu magii měli na svědomí trpaslíci ve vaší hlavě a jejich pracovní doba skončila.

Kdybych byl svámí a v kouři vonných tyčinek tuhle myšlenku pěkně rozvedl při předvánočním satsangu, okořenil ji pár hláškami typu "Manó mátra džagat" a pěkným příběhem z Rámajány, dám krk na to, že byste mi zobali z ruky. V hlavě by se vám narodil takový ten neurčitý tupě přijímající pocit: "Tohle byla moudrost". Pak byste se vrátili domů, někdo by se vás zeptal, o čem povídal a vy byste řekli: "Nemůžu si vzpomenout, ale bylo to krásné."

Ona to ale samozřejmě žádná velká myšlenka není. Je to jen další doklad naší manipulovatelnosti a sklonu podléhat náladě stáda. Když jde o Vánoce, je to docela příjemná vlastnost. Když jde ale o kult, který pro nás znamená všechno, začíná jít do tuhého.

S Vánoci už to nějak zvládáme. Když nám bylo tak pět let, možná jsme toho 27. prosince zoufale křičeli, že chceme ještě Vánoce. Mělo to svou hlubokou logiku, zdálo se nám přece nespravedlivé a zbytečné přijít o tak krásný pocit, musí být přece nějaký způsob, jak si ten pocit uchovat. Rodiče nám ale vysvětlili, že to nejde, že Vánoce jsou zkrátka pryč a nemá smysl předstírat něco jiného. Nakonec jsme se s tím smířili.

S kultem je to horší, okouzlení trvalo příliš dlouho a stali jsme se na něm závislími. Zvykli jsme si na představu bohočlověka, který pro nás slibuje udělat všechno, co my nedokážeme. Teď se tento obraz rozplynul. Zvykli jsme se na něj obracet v bolesti a zoufalství, spojovali jsme s ním své naděje a celý smysl našeho bytí. Je to jako reflex, automaticky se nám vybaví a ... najednou je tam prázdno. Je to kruté. Je těžké nebýt jako to dítě a nesnažit se najít nějakou možnost, nějakou skulinku v realitě, jak si prodloužit Vánoce. Jenže je to marné, lež se nedá vymazat a zapomenout. Je konec. Nanejvýš se můžeme zkoušet uchlácholit tím, že to byla pro nás cenná životní zkušenost, ze které jsme se hodně naučili a která nás někam posunula. Podle mého mínění: člověk se "něco" naučí i v kriminále, ale to ještě není důvod si kriminál nějak romantizovat. Za sebe dnes považuji JDŽ za ztracený čas, tečka.

Říkáme si, že je čas jít dál. Když je ten pocit Vánoc v nás, mělo by být možné vyvolat ho i jinak. JDŽ nás podvedla, tak můžeme vyzkoušet něco jiného. Nějaká jóga bez denního života? Nebo už toho bylo dost a raději něco trochu praštěnějšího, pořádný úlet s Aštarem Šeranem a jeho nebeskými kamarády? Nebo naopak něco solidního a staletími prověřeného, třeba katolická církev? Proč ne, tohle si nedovolím soudit. Sám za sebe a s pokorou vůči ostatním názorům ale tuším, že už nic takového neudělám. Nemám žádný důvod si myslet, že jinde to bude lepší.

Možná, že se obejdeme bez organizací, možná, že můžeme zkusit hledat Boha tentokrát už opravdu sami za sebe a sami v sobě.
Co když není žádný Bůh? Když je ten pocit Vánoc v nás, šlo by ho probudit i bez Boha? Na druhé straně, má vůbec cenu a smysl tento pocit probouzet?

Jsem si jistý, že řadě lidí budou tyto otázky připadat už příliš a budou jenom kroutit hlavou nad tím, kam až jsem to klesl a nad čím vším jsem dnes schopen pochybovat.
Ale myslím to vážně a nestydím se za tyto otázky. Připadá mi, že řada lidí, kteří opustili JDŽ, jenom nahradili jedno dogma druhým a pořád ještě nezačali přemýšlet důsledně. Řada lidí některá dogmata opustila a kritizuje je, ale jiných se drží a nenapadne je zpochybňovat je.

Lidskou mysl si představuji jako stavbu, jako mnoho řad cihel a každá řada se opírá o cihly pod ní. Zvykli jsme si přemýšlet jenom nad novými řadami, stavěli jsme do výšky a na spodní cihly rychle zapomínali. Příliš rychle jsme uvěřili některým svámího konceptům o světě a přestali jsme o nich pochybovat. Přitom všechno, co jsme nad nimi postavili, je na těchto konceptech závislé. Dnes už jsou zakořeněné tak hluboko, že si sotva vzpomeneme, kdo je v nás postavil. Karma, osvobození, reinkarnace, vegetariánství, duchovnost...
Pár řad cihel nahoře jsme najednou museli rozebrat, protože se rozsypaly na prach a teď se přirozeně snažíme svou zeď opravit. Někdo se spokojil s vysvětlením, že svámí měl své mystické důvody a svými činy prospěl celému vesmíru. Potom stačí nahradit pár cihel a domeček je jako nový. Někdo musí jít hlouběji a někdo ještě hlouběji, aby si zeď opravil.

Nevím, jestli je správné jít až k základům, nebo skončit vysoko nad zemí. Zůstalo jen málo věcí, jimiž jsem si opravdu jistý. Snažím se jen ptát sám sebe, které cihly v mé mysli patří svámímu, které jsou moje a které jsou pevné. A zjišťuji, že svámího vliv byl obrovský a je ve mně hluboce zakořeněný. Nestalo se vám, že jste se přistihli, jak formulujete myšlenky podle stejného schématu, jak to dělá svámí? Že někomu něco vyprávíte způsobem, jakým to dělá on? Dávno jsem zjistil, že když musím použít svou chatrnou angličtinu, tak nejen že volím stejná slova jako on, ale dělám i stejné chyby jako dělá on. Ve své zahleděnosti do něj jsme se za ty roky stali tak trochu ním. Tak jako on už asi sám nedokáže rozlišit pravdu od lži, tak i my už sotva někdy dokážeme myslet bez břemene svámího vlivu. Jistě, chceme a musíme jít dál, ale nenalhávejme si, že začínáme znovu a s čistým stolem.

Teď by to chtělo nějaký závěr, nejlépe pozitivní, ale já zatím žádný nevidím. Jedna z cihel hluboko v našich základech říká, že všechno se nakonec nějak v dobré obrátí a všechno, co bylo předtím, najde ve světle dosaženého cíle zpětně svůj smysl. Snad je aspoň tahle cihla pevná, ale nejsem si tím vůbec jistý.

Přeji vám hezké Vánoce, ale hlavně smíření s tím, že jednou skončí.
šiša