Svědectví č. 2

Originál: http://www.swamiji-maheshwarananda-abuse.com/#!2

Svědectví 2.

Jsem svědkyně č. 2, a chci vám jen říci, že jsem skutečná osoba, že existuji. Byla jsem dlouho žákyní svámího Mahéšváranandy. Chápu, že je obtížné věřit všemu tomu, co říkám ve svém svědectví. Ale vždy jsem byla čestná, mluvila jsem pravdu, a říkám ji i teď. Doufám, že to, co jsem napsala, pomůže alespoň někomu jinému, aby nezažil totéž, co jsem se Svámidžím zažila já.

Přišla jsem ke Svámidžímu v 18 letech. Byla jsem přitahována k jeho knihám a moudrosti, kterou vyjadřoval. Velmi jsem toužila po pokroku na duchovní cestě, abych byla tak čistá, aby moje vnitřní zrcadlo mohlo jasně odrážet Boha. Byla jsem poučena, že má duše je obklopena vrstvami špíny a že tvrdou prací, pomalou a vytrvalou, a bojem proti svým touhám, citům, mysli, egu a tělu se tyto vrstvy špíny na mé duši mohou vyčistit: pravidelnou sádhanou (praktikováním jógy) a pod vedením osvíceného učitele. Byla jsem poučena, že jsem ve vězení samsáry, z něhož mě může osvobodit pouze milost gurua. Pravidelně jsem cvičila a nasávala všechno učení, kterého se mi dostalo, jako houba.

Pak jsem se setkala se svámidžíhm Paramhans Mahéšváranandou (v té době měl pouze tři jména) v polotemné místnosti. Byl oblečen v oranžových šatech a byl zahalen v kouři vonných tyčinek. Scénu obklopoval závoj mysticismu, a láska jeho studentů byla silná: skláněli se a dotýkali se jeho nohou. Mně se to vůbec nelíbilo, ale byla jsem okamžitě poučena, že tím, že se mu zbožně pokloním a dotknu se jeho nohou, pročistím svou karmu a ukázním své ego.

Vzala jsem si mantru, prošla iniciací a stala se jednou z jeho žákyň. Po celý rok jsem opakovala s velkým zanícením gurumantru, a také navštěvovala semináře a satsangy, utrácela jsem všechny peníze, které jsem vydělala, za cestování a účast na programech gurua. Několikrát si mě svámí Mahéšváránanda všiml a položil mi pár otázek. Na satsanzích jsme poslouchali záznamy přednášek a meditovali na Gurugítu, kde se bez přestání opakuje, že není nic vyššího než guru a že máme vše odevzdat guruovi: své tělo, srdce i duši.

Asi po roce, na semináři v Maďarsku, mi bylo řečeno, abych se v noci po programu vyplížila a tajně přišla s několika mladými přítelkyněmi do pokoje svámího Mahéšváranandy.

Seřadil si nás, poručil nám sundat si šaty, sednout si na podlahu proti zdi a meditovat. Všechny jsme poslechly bez námitek. Pak nás pozval, jednu po druhé, do své postele.

Byla jsem velmi vyděšená a snažila jsem se uklidnit opakováním mantry. Když přišla řada na mě, zeptal se mě, zda jsem panna. Byla jsem panna. Dotýkal se mě všude, chtěl, abych se ho dotýkala, vzal moji ruku a dotýkal se sám, a nakonec přitlačil hlavu ke svému penisu a držel mě, až jsem otevřela ústa ... Pak nás vyzval všechny společně, abychom ho stimulovaly, a žádal, abychom se dotýkaly i vzájemně. Nakonec ejakuloval do úst jedné z dívek a nazval to prašádem (svatý, požehnaný pokrm).

Vůbec nevím, jak jsem se dostala do svého pokoje, protože jsem byla ve stavu šoku, a ten trval ještě několik dní. Snažila jsem se vysvětlit si to tak, že je to milost gurua a že je to pro náš duchovní pokrok, a také že je to test naší oddanosti a víry. My (dívky) jsme směly mluvit jen mezi sebou a vzájemně jsme se povzbuzovaly, protože jsme věděly, že musíme vydržet tuto zkoušku a zůstat na cestě, kterou jsme si zvolily. Musely jsme slíbit, že to neřekneme nikomu jinému. Během toho semináře si nás pozval ještě několikrát, s podobným scénářem.

Roky plynuly, a podobná historie se opakovala na různých místech. Někdy jsem s ním byla sama, někdy ve dvojici s jinou dívkou, nebo nás bylo více. Protože jsem byla stále panna, řekl mi, že si vezme mé panenství, až se mu úplně oddám, a žádal mě, abych se přestěhovala do Vídně.

Takže po celých sedm let, kdy to trvalo, nedošlo k penetraci, ale vždy to byl orální sex s polykáním jeho prašádu, který vždy vyvolával nevolnost a nutkání zvracet. Nikdy jsem ho nežádala o setkání, vždy jsem byla vyzvána, a nikdy jsem z toho neměla ani vteřinu potěšení. Chápala jsem to jako tapas (pokání), druh mučení, které odplavuje karmu a zlepšuje náš duchovní pokrok. Ale nikdy jsem během těchto setkání nepocítila žádné duchovní poženání či energii, nikdy jsem neviděla světlo, neměla žádný povznášející duchovní zážitek, i když Svámidží vždycky říkal, že mi dal šakti pat. Myslela jsem, že jsem duchovně tak málo vyvinutá, že nejsem schopná nic cítit. Po celou dobu jsem bojovala s pocitem znechucení, ponížení a spoustou špatných myšlenek o svámím Mahéšváranandovi. Starší studenti, které jsem požádala o pomoc, řekli, že tyto myšlenky jsou odrazem mých nečistot a nízké úrovně mého duchovního rozvoje, a řekli, že je mám pročistit a rozpustit, protože všechny negativní myšlenky o guruovi vytvářejí špatnou karmu.

Guru je čistý, bez hřichu a dokonalý, a vše, co se děje, je pouze jeho božskou hrou, zvanou líla, která nás učí, odhaluje naše slabosti a nedokonalosti, které bychom měli vyřešit, abychom se nakonec stali hodnými duchovního pokroku.

Ale i při všem tom mučení, službě guruovi, které jsem věnovala své tělo, svou práci a veškerý svůj čas, při vykonávání jeho přání, o která mě žádal, při pravidelné sádhaně a oddaném studiu, při účasti na mnoha a mnoha satsanzích a seminářích jsem cítila, že se vzdaluji od Boha a sebe samé, od svého zdravého rozumu a své duše. Rovněž, i když jsem byla mladá, během času stráveného na cestách se Svámidžím, jsem trpěla dlouhodobými a velmi bolestivými nemocemi. Ale Svámidží mě často káral, veřejně mě ponižoval a dokonce mě bil. To vše jsem si vykládala jako lámání ega, překonávání karmy, zkoušky oddanosti guruovi a duchovní cestě k Bohu.

Pak už jsem to nemohla vydržet a rozhodla se odejít. Všichni žáci a přátelé mě ujišťovali, že je to nemožné, že vztah ke guruovi je věčný, že si tím vytvářím hroznou karmu a že moje duchovní cesta a rozvoj budou nadlouho ztraceny. Mimo Jógu v denním životě jsem neměla žádné jiné přátele. Byla jsem poučena, že se mám stýkat jenom se svými gurubratry a gurusestrami, protože pouze to je dobré pro mou duchovní cestu.

Nikdy jsem nelitovala, že jsem odešla, jsem naživu a  zdravá, miluji svůj život, miluji Boha a snažím se mu sloužit všemi způsoby, jak jen mohu.

Bylo pro mě extrémně obtížné napsat toto svědectví; po rocích mlčení strávených ve strachu, že budu prohlášena za blázna, jestli promluvím o svých zkušenostech. (To moji bývalí jógoví bratři a sestry se pokoušeli dát mi „přátelské“ rady a varování.)

Doufám alespoň, že toto pomůže někomu, kdo je v podobné situaci právě teď.