Prohlášení Andreji Vukmir

Překlad z https://sites.google.com/site/paramliar/news/Izjava%20Andreje%20Vukmir.pdf?attredirects=0&d=1

Drazí jógoví bratři a sestry!

Strávili jsme spolu tolik let: spolu jsme pracovali, účastnili se setkání, sdíleli jsme spolu životy a tolik okamžiků v józe a z tohoto důvodu bych ráda vysvětlila, proč se už setkání a cvičení jógy neúčastním a proč už nejsem ve sdružení.

Když jsem ve svých 22 letech začala cvičit jógu a později se účastnit Svámidžího seminářů, dostal můj život naprosto nový základ. Natolik, že jsem se rozhodla navštívit Džadan už po jednom roce cvičení a strávila jsem tam dva a půl roku naplňujícího a smysluplného života. Neexistují slova, kterými bych popsala, jak vážně jsem brala filozofii jógy jako celek a především vztah mezi Svámidžím a mnou. Brala jsem své žákovství vážně a s plnou odpovědností. Celá stránka by nestačila, abych vyjádřila, jak jsem prožívala náš vztah a jak tento vztah určoval můj život a dával mu smysl. Nesmírně. Byl pro mě zdrojem moudrosti a vedení, který řídil můj život a mé jednání. Po všechny tyto roky jsem se snažila sloužit a pracovat pro Jógu v denním životě až na hranici svých schopností. Někdy více, někdy méně. Ale vždycky se stejným cílem: sloužit a konat dobro.

Měla jsem hodně nádherných a význačných zážitků. Ne jen ZE SVÉHO vztahu se Svámidžím, ale i v našem jógovém společenství: známí, přátelé, naše spolupráce, atd.

Musím připustit, že jsem měla pocit, že je něco špatně, už před skandálem týkajícím se zneužitých žen. Netroufla jsem si však považovat své pocity za oprávněné, nebo jim dokonce přikládat význam. Vždycky se mi podařilo tyto pocity přičíst tomu, že to „chápu špatně“.

Když byly Svámidžího sexuální pletky prozrazeny, nebyla jsem jenom šokovaná. Byl jsem zdrcená. Současně jsem takovou možnost zcela neodmítla. Semínku pochybnosti se podařilo uchytit hluboko v mé mysli. A bylo mnoho důvodů takovou možnost připustit. Prvním důvodem byl můj vlastní zážitek s podivným polibkem. Tehdy mě to šokovalo a bylo těžké to „překonat“. V Indii a po mém návratu domů jsem strávila spoustu času mezi lidmi kolem Svámidžího. Z tohoto pohledu vypadalo mnoho věcí velmi odlišně od pohledu účastníka semináře. Při pohledu „z první ruky“ jsem měla šanci vidět mnoho věcí zevnitř a pamatuji si, že jsem – především při svém pobytu v Indii – byla překvapená podivně promiskuitním chováním „vůdčích představitelů“ některých jógových center. Ptala jsem se sama sebe, jak si mohou udržovat takto vysoké pozice. A taky jsem si říkala, že v józe, v té všeobjímající lásce – v nejsilnější síle, která nás dokáže změnit – je místo pro každého jednotlivce, bez ohledu na jeho lidské slabosti. Rozumí se samo sebou, že jsem se setkala i s výjimečně oddanými, tvrdě pracujícími, morálními a poctivými lidmi. Tito lidé zasvětili 20 nebo dokonce 30 let života józe, a přece někteří z nich v té době z jógy odešli. Nikdo mě nemohl přesvědčit, že se zbláznili nebo něco podobného. Profesí jsem terapeutka a vím něco o lidech, kteří takříkajíc „zešíleli“. Tohle všechno mě trápilo, nemohla jsem najít klid. Ale usoudila jsem, že je nemožné, aby se Svámidží takto choval. Sama jsem nic neslyšela ani neviděla. Po celou tu dobu jsem trpěla sama se sebou a stále více se uzavírala.

To vše se změnilo, když mi Maša řekla svůj příběh. Byly jsme spolu po celou dobu pobytu v Indii a od té doby jsme zůstaly svým způsobem spojené. Maša je pro mě jako sestra, možná jako mladší sestra. Vždycky jsem se cítila jako její ochránce a skutečně ji mám velmi ráda. Když mi řekla, že opouští jógovou společnost, neptala jsem se jí na důvody. Jen jsem jí řekla, že není má kamarádka proto, že jsme byly společně v józe, ale protože si ji cením jako člověka. Řekla mi, že by mi ráda něco řekla a jednou večer, ve chvíli důvěry, se se mnou o ten příběh podělila. Měla jsem z toho smíšené pocity. Nejdřív úžas, pak zničující pocit a potom následovaly pocity viny, hněvu a hlubokého smutku. V žádném okamžiku jsem o jejím příběhu nezapochybovala – to zdůrazňuji spíš pro ostatní než pro sebe. Plně za ní stojím. Maša je pro mě jako sestra a budu za ní stát, pokud jde o tento příběh. Když jsem se vrátila v myšlenkách zpátky – koneckonců jsme my dvě dva roky sdílely jednu místnost – konečně jsem pochopila, proč večer odcházela. Svámidží ji večer zval do svých pokojů. Na samém začátku mého života s jógou a ve své nezralosti jsem došla k závěru, že je zjevně „lepší“ žačkou, že je něco „zvláštního“. Tehdy se mě to i dotklo. V následujících dnech po tom, co se mi vyznala, jsem si vyčítala, že jsem si toho nevšimla!  Jak se mi tohle mohlo odehrávat před očima a já jsem to neviděla. V kontextu víry ve vašeho mistra bych nikdy ani nepomyslela na takovou možnost. Skutečnost je taková, že by to byla ta poslední věc, která by mě napadla. Maša se samozřejmě neodvážila mi něco říct, protože věděla, že tím by náš pobyt v Džadanu skončil a já bych toho měla dost a také protože Svámidží jí řekl, aby mlčela, což byla guruvákja. Kdo by se opovážil odporovat něčemu tak nezpochybnitelnému jako je guru vákja? V tehdejším bodě mého života, v tehdejší etapě mé cesty, bych si netroufla zajít tak daleko. Zároveň jsem však byl svědkem toho, jak se v těch dvou letech v Indii její zdraví horšilo měsíc od měsíce, až Maša těžce onemocněla. Už tehdy jsem věděla, že původ jejích problemů je třeba hledat v mentální rovině. Ale pořád jsem to omlouvala banalitami jako je “pročišťování”.

Dnes jsem terapeutka a mám nějaké znalosti z neurologie a vím jistě, že žádné takové “pročišťování” neexistuje; aspoň ne to pročišťování, se kterým jsme se setkali v józe.

Potom – a to mě překvapilo ještě víc – se věci začaly vyvíjet opravdu rychlým tempem, když mi jiná žena – dnes už dospělá a vdaná – řekla podobný příběh o sobě. Měla mít sexuální vztahy se Svámidžím po mnoho let a řekla mi také, že se mě roky neodvážila zeptat na to, co jsem s ním zažila já sama.  Protože jsem žila v Džadanu, předpokládala, že budu mít podobnou zkušenost jako ona. Já jsem o tom nikdy nemluvila a ona se bála mě zeptat. Ale skutečnost je taková, že jsem žádnou takovou zkušenost neměla. Nikdy jsem se toho neúčastnila, kromě toho skutečně divného polibku. A už i ten polibek byl dost na to, aby mě to na chvíli rozrušilo.

Musím však říct, že považuji za hnusné, že Jogéš [slovinský svámí působící v Džadanu – pozn. překl.] při své poslední návštěvě Slovinska navštívil Mašu a snažil se ji přesvědčit o tom, že Svámidží je tantrický mistr. Ale k této záležitosti se vrátím později.

Tento druhý příběh byl pro mě stejně šokující jako ten první. Vím ještě nejméně o šesti dalších ženách a někteří z vás, kteří budou tohle číst, jsou mezi nimi. Vy to víte. Jenom doufám, že jednou najdete dost odvahy promluvit. A doufám, že ty z vás, které si myslí, že takové chování bylo pro vaše dobro, si uvědomí, že byly zneužité. Tajemství je jedna z nejdestruktivnějších věcí  pro člověka i jeho okolí. To se vztahuje stejně na jednotlivce i na jeho okolí. Tajnosti mají neuvěřitelnou sílu a hlavně to stojí spoustu energie je udržovat. Určují, co člověk cítí, jak jedná a jaké vztahy má k druhým. Brání nám být opravdoví a brání nám ve vztazích k druhým. Mění člověka, infikují ho. Když skandál vyšel najevo, Svámidží zavolal každé ženě (většinou jsou to dnes už dospělé ženy) a řekl jim, že o tom nesmějí mluvit a mají mlčet.

Protože jsem byla v rozpacích a rozhořčená, chtěla jsem o tom pochopitelně mluvit. Nedokázala jsem to držet v sobě. Přesahovalo mě to. Už předtím mě trápilo, že jsme o tom nikdy nemluvili, že se každý z nás pokoušel udělat si vlastní závěr. S takovými pochybami by člověk neměl zůstat sám. Ovzduší bylo plné pochyb, byť nevyslovených, které byly takřka hmatatelné. O popírání nemluvě.

Na tomto místě mi dovolte říct, že nevěřím na žádné konspirační historky. V dnešní době bývá koncept konspirace zneužíván ke spoustě věcí. Natolik, že se přehlíží skutečné konspirace.

S tím vším jsem se těžko smiřovala. Ještě teď to nedokážu. Je zvláštní, že všechny ty zneužité ženy, co znám, pochází z velice zranitelných rodinných poměrů. Nebudu vysvětlovat, jaké mechanismy mají tyto dívky a ženy v sobě zakořeněné a jak snadno se dovedou připoutat, jak touží po pozornosti a jak snadno se mohou stát obětí zneužívání, aniž by si toho byly vůbec vědomy. Tělo oslabené nedostatkem lásky si hledá lásku samo, potřebuje někomu patřit, potřebuje utěšit, potřebuje tolik dalších věcí.

Starší a moudřejší člověk musí vědět, jaké motivy vedou mladé dívky (většina z nich byla velmi mladá, nevinná, většina z nich předtím neměla žádnou známost). Pokud 46letý učitel svede 17letou dívku (i kdyby se ona do něj zamilovala), tak se to považuje za zneužití. Měl by vědět, že nejedná se zralým člověkem. Pokud by se o mě ucházel 17letý nebo 18letý kluk, byla bych si vědomá toho, že neví, co dělá.

Když jsem se, ve svých rozpacích, snažila o tom s někým mluvit, dostávalo se mi vysvětlení, která jednoduše nemohu považovat za hodnověrná:

- Že musíme přijmout Svámidžího jako člověka (když jsem začala s jógou, přesně takto jsem ho brala). Později se to změnilo, ale ani teď s tím nemám žádný problém. Mám ráda lidi. Nemám problém s "lidskostí". Ale mám problém s tím, že zneužíval a že je promiskuitní. Drahé jógové sestry, kdybyste zjistily, že váš manžel, přítel nebo otec měl sexuální styk s mladými, zraněnými dívkami a ženami, a to na různých místech, s mnoha najednou atd., řekly byste, že je to prostě člověk? Nemyslím. Toto zdůvodnění proto není na místě.

- Že je to tantrický mistr. (Je-li tantrický mistr, k čemu je to držet v tajnosti? A proč to privilegium jeho tantrických sil dostaly jenom dívky a mladé ženy?)

- Že to samy chtěly. (Většina z nich při tom strnula, nechtěla to. Většina z nich byla zmatená a nevěděla, co se děje. Většina z nich si myslela, že to bylo správné udělat a zkrátka tomu nerozuměla. To je typický sled chování zneužitých dívek a žen. Ale pro většinu z nich to bylo neúnosné a nepřijatelné, když se podílely na skupinovém sexu nebo mu přihlížely.)

- Proč odešly. (Většině z nich trvalo dlouho, než si přestavěly filozofii jógy, které tak hluboce věřily: vztah mezi guruem a jeho žákem míval absolutní a nepřekonatelnou hodnotu a my všichni jsme tomu věřili. U mnoha z nich se jako první stavělo na odpor tělo. U některých to došlo tak daleko, že vážně onemocněly. Tělo jim říkalo, že už to nechtějí snášet. A přesto cítily vinu a věřily, že něčemu nerozumí, že nejsou dobrými žačkami!!!!!!!!!!)

- Že i Krišna měl své gopi (Ano, možná tomu neuvěříte, ale tohle byl další výklad. Nikdo z nás toho ve skutečnosti moc neví o gopi ani o Krišnovi. Ale pokud je mi známo, nikdy je nezapíral, natož aby to tajil.

Mohla bych pokračovat. Při vědomí toho všeho musím říct, že nejvíc mě překvapilo to, že všichni mluvili O TĚCH ŽENÁCH. Ne o Svámidžím. Z pohledu terapeuta jde o běžný mechanismus. Je snazší vyrovnat se s nimi než s ním. Ten druhý je příliš nebezpečný: vyvolalo by to mnoho pochyb, úzkostí, strachu, atd., ne jen vůči němu, ale i vůči našim životům. Někteří věnovali józe celý život. Vzdali se toho, aby měli partnera, děti, vzdali se i majetku. Někteří nemají v životě nic jiného. Celý jejich společenský život se váže k této komunitě. Filozofie jógy vám dává pocit, že jste vyvolení, pocit, že jste něco zvláštního, že se vám odkrývá cosi, co představuje "pravou a jedinou pravdu", pocit, že míříte ke světlu, zatímco většina ubohých smrtelníků bloudí temnotou. Někteří lidé by bez toho byli ztracení. Jejich životní postoje a celý smysl jejich existence závisí na Józe v denním životě. Vypořádat se se Svámidžím a ztratit to by jistě bylo příliš nebezpečné. To je důvod, proč všichni mluví o ženách a snaží se jim dávat nálepky jako nenormální, bláznivé nebo dokonce schizofreničky.

O zneužívání bylo napsáno mnoho studií. A většina lidí si myslí, že zneužití lžou. Ale ve skutečnosti lžou jenom 3% z nich.

Zajímavé je, že většina lidí ani neví, co to zneužívání je. Angličtina to definuje opravdu dobře: to take advantage. Využít své výhody; například své moci, věku, postavení, citové vyspělosti atd. A z tohoto hlediska to bolí ještě víc, protože Svámidží využívá výhody ve vztahu guru-žák, který je založen na žákově naprosté důvěře ve svého gurua. Mimoto, zakládá se i na principech jako je guru vakya, guru kripa, guru tatva apod., na věcech, které nemůžeme brát jako reálně existující, ale můžeme na je jenom věřit.

Co je to, jestli to není zneužívání? Osobně mi nedělá dobře poslouchat, že ty dívky a ženy chtěly, aby se to stalo, že na to čekaly frontu a podobně. Pro mě je JEHO chování zvrhlé, deviantní, sprosté a ještě hůř.

A poctivě řečeno, v Józe v denním životě je zneužívání spousta. Nějaký čas jsem si toho všímala. Myslím tím i finanční zneužívání. Vytváříme unikátní precedens mezi charitativními organizacemi: člověk musí platit, aby mohl pomáhat. A ještě věříme, že bychom měli být šťastní, že jsme byli VYBRANÍ, abychom mohli platit a tím pomáhat. Aspoň v Ljubljaně a v Domžale to tak funguje, přestože pak musí lidé ještě víc bojovat o přežití.

Dělala jsem si takový průzkum a objevila jsem, že Svámidžího historie je diskutabilní. Jeho příběh je pravděpodobně jaksi odlišný od toho, který známe.

Zneužívání se dopouštěli také vedoucí představitelé Jógy v denním životě. Pokud je mi známo, někteří z nich věděli, že tohle všechno je pravda. Mohla bych pochopit, proč celé ty roky mlčeli. Ale nedovedu pochopit, jak si mohli objednávat různé služby, které se systematicky pokoušely označit ty, kdo promluvili, jako šílence. Jak tohle vysvětlíte? Prosím, pomozte mi, protože nenacházím vhodná slova. Jak mohli obětovat lidské duše s takovou lehkostí, zatímco tolik pečovali o duše zvířat, o přírodu a světový mír? Jóga v denním životě je rozsáhlý finanční podnik, postavený samozřejmě na neplacené práci tisíců lidí.

Jedna z vůdčích členek Jógy v denním životě řekla (věděla, že se tohle skutečně děje): Počítám plusy a mínusy a výsledek je pořád kladný!!! Je takové chování skutečně jen otázkou plusů a mínusů?

K čemu zneužívání vede? Zraňuje duši. Velice hluboce ji zraňuje. A připadá mi smutné, že lidská duše v tomto případě mnoho neznamená.

Je mi to skutečně líto, protože jsme spolu zažili i mnoho krásného a hlubokého. Je mi opravdu velice velice líto, že se to všechno stalo. Měla jsem Svámidžího velice ráda. Teď už ale nemůžu a nechci být součástí tohoto systému.

Záměrem tohoto dopisu je objasnit, proč už se neúčastním setkání a cvičení. Upřímně vám děkuji za všechno krásné, co jsme spolu zažili. Přece jen to byla velká část mého života.

Andreja Vukmir, Anandi

Ljubljana, 3. dubna 2014