Mantradikša

Anonymní příspěvek - Komentář z 15. 8. 2011:

"Jsem bývalou Svámidžího žačkou. Před několika lety jsem JvDŽ opustila. Nebylo to z důvodů, kterými se zabývá tento blog, o ničem takovém jsem nevěděla. Vyprávění svědkyň mi však připomnělo drobnou nepříjemnou situaci, která se stala na mé mantradikše, a které jsem nevěnovala dále pozornost.


V době, kdy začínal ášram ve Střílkách, jsem se během víkendového pobytu zbláznila do jógy a Svámidžiho, okamžitě jsem se stala vegetariánem, chtěla přijmout mantru a dělat všechno jako pravý jogín. Zapsala jsem se ihned na mantradikšu (iniciace mantrou). Teď zpětně vidím, že osud mě asi chtěl ochránit před okamžitým a úplným zblbnutím, protože jsem si to nějak popletla a prostě jsem se nedostala v pravý čas na místo obřadu. Řekla jsem si, že je to asi znamení, že ještě nejsem připravená, a počkala asi půl roku, pilně cvičila univerzální mantru, jógové cviky, byla fanatickým vegetariánem a pohrdala všemi, kdo nebyli. Pak jsem napsala Svámidžímu o své touze po Bohu a osvícení, a on mi napsal, že mi udělí osobní mantru na příštím semináři.

Mantradikša (slavnost předávání manter) se konala ve Střílkách, v mistnosti zvané Kajláš. Pro mantru si přišlo asi 15 žáků. Ten obřad je velmi impresívní, i já jsem byla naprosto uchvácena. Měla jsem však jeden problém: na osobní setkání s guruem je vhodné přinést malý dárek (pamlsek, ovoce, čokoládu, drobný předmět - potraviny se obvykle zkonzumují na satsangu jako prašád, drobné předměty si rádi koupí bhaktové, protože se jich dotýkal Mistr ...). Já jsem měla něco speciálního, krásnou olejovou lampičku hodící se na oltář, kovovou s broušeným sklem, ale během obřadu koukám, lampička stojící vedle mě na zemi se jaksi rozpadla, jako by se rozšroubovala, ulomené to nebylo, ale nešlo to ani znovu spojit. To byl obrovský stres, co teď dám Svámidžímu? Že jsem nevzala obyčejné jabko! (Možná že i to bylo znamení, že se k tomuto mistrovi nemám zas až tolik hnát?)

Svámidží seděl na kraji nízké pohovky se zkříženýma nohama. Každý uchazeč k němu přišel, posadil se před něj na zem do jógového sedu, předal dárek, svámidží mu vložil ruce na hlavu a předal papírek s mantrou. Následovalo vzájemné klanění, pak si žák šel sednout opět na své místo.

Když přišla řada na mě, zrovna se mi podařilo lampičku nějak sesadit, že trošku držela pohromadě. Posadila jsem se nervózně před Svámidžího, předala lampičku, on ji pohodil vedle sebe na pohovku (rozpadla se), vložil mi ruce na hlavu (příliv energie!), předal papírek s mantrou, a na závěr při klanění si přitáhl moji hlavu do svého klína, takže na okamžik se zabořila do jeho velkého břicha, a zazdálo se mi, že i do jeho genitálií. Tuto myšlenku jsem okamžitě zavrhla jako kacířskou, ale celkově to byl dost překvapivý a nepříjemný pocit, jako by se stalo něco nepatřičného. Trvalo to jen okamžik, hned jsem si to vysvětila tím, že vše, co dělá můj mistr, je pro mě dobré a že je to tedy v pořádku.

Obřad skončil, nepříjemný pocit byl odsunut na celá léta do pozadí.
Prožila jsem pak s Jógou v denním životě řadu krásných let, během nichž jsem byla Mistrovi naprosto oddána a naplňovalo mě to štěstím a neuměla si představit svůj život bez něj.

Svámidží jako mistr i JvDŽ mi postupně přestali vyhovovat, takže jsem je už před lety opustila, ale přesto se mě hluboce dotklo, jak nás náš Mistr oklamal ... nevadil by mi jeho sexuální život, ale to, že předstíral celibát..."