Spravedlnost?

Příspěvek od čtenáře:

    

O spravedlnosti?

    Když tak pročítám  příspěvky, uvědomuji si jednu zásadní věc. Setkávám se tu stále s názorem, že učitel – guru by se měl chovat tak a tak a měl by být takový a takový. Je to pěkná hloupost. On má svobodnou vůli a může se chovat tak, jak uzná sám za vhodné. Za své jednání si sice ponese důsledky, ale to nic nemění na tom, že má svobodnou vůli. Stejně ale tak mají svobodnou vůli všichni jeho žáci a nikdo jim nemá právo předepisovat, jak se mají chovat k učiteli. Cítím tu zásadní nerovnováhu. Jak to, že se lidé vzdali tak snadno své svobodné vůle? Proč? Protože si mysleli, že učitel udělá nějakou práci za ně svou milostí? Milost má v našem životě své místo, ale takhle milost nefunguje. Milost je dar, který nepatří nikomu, tím méně nějakému mistrovi či organizaci. Milost je něco, čím můžeme žít a můžeme tím posvětit svůj život, ale nežádá po nás, abychom se vzdali své svobodné vůle, svého sebevědomí. Život  v milosti znamená uvědomit si, že jsem se svou svobodnou vůlí a se svým sebevědomím jen malé zrníčko prachu v tomto nekonečném vesmíru a že nám přísluší v tomto světě jen misto tohoto zrníčka prachu. Vše ostatní nemohu ovlivnit. To zrníčko prachu má ohromnou moc, když jeho myšlenky, slova a činy jsou v souladu a jsou pravdivá.

   Z pohledu, že by se měl učitel nějak chovat taky pramení názor, že je třeba se dovolat spravedlnosti. Jaké spravedlnosti a kde? Dle mého názoru spravedlnost je v rukou božích a lidé a všechny instituce, které lidé vytvořili, nemohou být spravedlivé. I když nemohou být spravedlivé, tak mohou vnést do našeho světa řád a pořádek. Dovolávat se tohoto řádu je správné. Žijeme ve společnosti, která svým vývojem dospěla k respektování určitých hodnot a  je důležité tyto hodnoty respektovat a taky za ně bojovat. Je třeba si ale uvědomit, že se tímto nedovoláváme spravedlnosti, ale určitého pořádku a řádu, který naše kultura přijala. Spravedlnost, kdybych to řekl slovy křesťana, patří jen bohu. Kdybych to řekl slovy buddhisty, tak bych se dovolával třech klenotů, tedy Buddhy, Dharmy a Sangy, nebo bych řekl jdi pouze Nevím. U hinduisty a nebo u jógina je to snad Sanatana Dharma?

V případě linie JvDZ je to Alakhpuridži. Alakhpuridží je nepojmenovatelný počátek. Tento nepojmenovatelný počátek má každý blíže než si myslí, protože je totožný s naší přirozenou podstatou. Žádný mistr ani swámí jej nemůže znesvětit. V této době – kalijuze, kdy všechny hodnoty jsou znesvěceny, kdy mistr zneužívá své žáky, je toto útočištěm a zdrojem milosti. Útočištěm je původní čistota, ten nepojmenovatelný počátek, naše přirozená podstata, jež je totožná s Alakhpuridžím. Toto nepojmenovatelné nenajdete v Himalájích, ale ve svých srdcích, v sobě a v každém bližním. Nijak to nepotlačuje naši svobodnou vůlí, ale naopak ji obohacuje milostí nepojmenovatelného. Žádný mistr, kněz, či jiná duchovní autorita nedokáže zastínit světlo a milost nepojmenovatelného. Hodnotit to, zda se někdo od této původní čistoty odchýlil, je zbytečné, podstatné je zůstat s ní v souladu a nechat ji prozářit svůj život. Na tom se dá postavit život, pravda i cesta. Na tom se dá postavit i praxe jógy.

Zklamat se může jen ten, kdo opravdově hledá, a zklamání je proces, který očišťuje hledání od lpění. Kdo opravdově hledá, toho provází pochybnosti, zklamání především z vlastních chyb a nedostatků. Není nutné se zabývat chybami a nedostatky druhých, je třeba se vrátit „domů“ a spočinout ve zdroji vlastní síly. Bojem, výčitkami, obviňováním tuto sílu ztrácíme.

Ztrácíme ji taky, když se necháme zlákat vidinou osvícení, seberealizace a ostatních vizí, které před nás postavila duchovní cesta a naše touha po seberealizaci. To, že jsme se nechali zlákat klamy duchovní cesty je dobrá škola, která nás učí, že nemáme svou energií plýtvat a máme energii – pozornost vrátit „domů“. Zde máme klidně spočinout a z tohoto klidu má pramenit naše myšlení slova a jednání. Lidé bojují o tuto sílu. Chtějí získat naši pozornost a tím i naši energii. Staví nám před oči vzdušné zámky, realizace, osvícení, demokracie a když se necháme zlákat, tak začínáme ty jejich vzdušné zámky budovat. Ztrácíme ale svou stabilitu a sílu. Neztratit tuto stabilitu, porozumět tomu jak funguje a jak o ni můžeme přijít a nakonec sdílet ji s druhými je Cesta. I když navenek situace v Józe v denním životě vypadá jako spravedlivý boj, jde jen o to vrátit energii domů a spočívat. Z tohoto spočívání v klidu pramení jasné vidění problému.

Tento klid neznamená přehlížení a utíkání od problému, ale je jeho skutečným řešením. A tento klid je to, co se dá nazvat spravedlnost. Skončí - li tato situace u soudu, nebo budou - li přijata jiná opatření, aby nedošlo k zneužívání lidí, bude to jen nastolení nějakého řádu na základě hodnot, které naše společnost přijala. Nedá to ale nikomu klid a mír. Klid a mír patří spravedlivým. Spravedlivý zná své chyby a nedostatky a nenechá se zlákat vzdušnými zámky mistrů, politiků a jim podobných svůdců. A díky tomu, že zná své chyby, tak neobviňuje, nenechá se zmást a umí pojmenovat věci pravými jmény. Tam kde jiní vidí milost Swámího Mahešwáranandy, tam on vidí manipulaci. Nikdy nemá jistotu, zda má pravdu, protože ví, jak jednoduše se v životě nechal už tolikrát zmást a myslel si, že má pravdu. Právě díky této pochybnosti a nejistotě nalézá klid a stabilitu. Ten klid a stabilita je zásadní a dává mu rozhodnost a sílu říci jasně ne. Dává mu sílu stát si  za svým. Tato síla ale nepramení ze zaslepenosti a nějaké iluze dokonalosti. Tato síla pramení z pochybností, když už z toho, oč jsme se opírali v životě, nezůstalo nic.

Ten, kdo má své jistoty, byť duchovní, trpí neklidem, protože je musí chránit a musí se jich držet, musí jich dosahovat. Tomu, kdo přišel o všechny jistoty, zůstal nepopsatelný klid a radost. Všechny chyby a nedostatky nás směřovaly k tomu, abychom se vzdali nějakého snu o dokonalosti a spočinuli v klidu a míru. Ten klid a mír dá naším myšlenkám, slovům a činům sílu. Ten klid pramení z pochybností, z chyb a z vědomí vlastní nedokonalosti. Ten klid je ale tou rozhodující silou, která dává jistotu našim krokům.

 Karel Beinstein