Čtyřikrát zneužita Svámidžím

Pro výroční zprávu Rakouského úřadu pro záležitosti sekt napsala N. - oběť zneužití ze Slovinska

27. 5. 2012

Překlad z:

https://sites.google.com/site/paramliar/news/letter-to-ulrike-schiesser-of-the-austrian-cult-bureau

Je tomu rok, co jsem řekla přátelům a rodičům o zneužití, které jsem zažila od svého duchovního učitele jógy a gurua Swami Paramhans Mahéšvaránandy. V březnu 2011 jsme se rozhodla říci svým blízkým přátelům, kteří byli se mnou v systému, o břemeni, které leželo na mé duši po celých 12 let. Svámidžímu už nevěřím. Vždy bylo pro mě těžké zastírat si pravdu a už jsem déle nevydržela mlčet, protože jsem se hrozila pomyšlení, že moje vlastní dcera může být ohrožena stejně.

Po 12 let jsem raději mlčela, ale ne zcela – pravidelně jsem diskutovala o této věci s těmi, o nichž jsem věděla, že měly v posledních 12 letech stejný zážitek, na každém semináři a při každé příležitosti, a vždy jsem dospěla ke stejnému závěru – že to, co jsme zažily s naším duchovním učitelem, nebyla duchovnost, ale jeho chtíč a zneužití moci a autority. Vždy jsem říkala každé z těchto žen, že pro mě byla tato zkušenost nesmírně traumatická a připadala mi jako incest. Nejlepší přítel, kterému jsem řekla o sexuální zkušenosti se svámidžím, byl jeho loyálním žákem, a byl tak šokován, že po nějakou dobu potřeboval psychiatrickou pomoc a léčbu v důsledku této informace, avšak i když se dověděl z mnoha zdrojů, že to, co jsem mu řekla, je pravda (protože mnohé další dívky měly sexuální styk s naším guruem), můj přítel zůstal věrným následovníkem Mistra. Po počátečním šoku se rozhodl i on dělat s děvčaty totéž, což bylo pro mne břemenem navíc a obtížným zážitkem. Proto jsem usoudila, že bude lépe mlčet o těchto věcech a neříkat je dalším lidem, protože jsem se obávala jejich možných reakcí.

Mluvila jsem se ženami, o kterých jsem věděla, že spaly se Svámidžím, ale všechny mě ujistily, že to byla pro ně velká pocta, anebo tantra. Po těchto rozhovorech jsem byla ještě více zmatená a nevěděla jsem, zda to, co cítím, je skutečné a pravdivé.

Tyto myšlenky mě neustále podrývaly a mučily. Nemohla jsem v klidu meditovat. Během meditací jsem byla nervózní a úzkostlivá, protože moje podezření a obrazy z událostí vyplouvaly na povrch. Současně se vždy objevil strach, že takové myšlenky zabrání mému duchovnímu růstu.

Moje nedostatečná víra mi způsobovala beznaděj a pocity viny, někdy nesnesitelné. Za ta léta jsem o zneužití hovořila s několika autoritami v této asociaci (s lidmi, které jsem pokládala za duchovně zralejší a kteří byli ve významných pozicích); věděli o Svámidžího sexuálních hrátkách, ale rozhodli se raději mlčet, na základě toho, že se jedná o guru lila – mistrovu duchovní hru, která vás osvobozuje od ega a pomáhá na duchovní cestě. Kvůli jejich autoritě a mé osobní nejistotě jsem tak dlouho setrvala v této organizaci, protože jsem byla přesvědčena, navzdory svým pochybnostem, že Svámidží je skutečný guru.

Byla jsem Svámidžím zneužita čtyřikrát, dvakrát v Indii, v jeho ášramu v Jadanu, a pak ve Vídni a v České republice. Byly i jiné ženy, které spaly se Svámidžim společně se mnou. Jedna z nich je stále jeho věrnou žákyní a žije ve Vídni, a druhá – z Chorvatska – byla dříve žákyní, ale před lety opustila organizaci.

Poslední rok byl pro mne noční můrou. Ale byl také osvobozující, konečně jsem sebrala sílu a odvahu, abych řekla, co se skutečně stalo. Řekla jsem pravdu na veřejnosti, mým přátelům mimo jógové kruhy, mým příbuzným, a oddělila jsem se od kultu. Když jsem odhalila své zážitky v této kultovní organizaci, vyhrožovali mé rodině, ohrožovali mé společenské postavení a mou existenciální situaci. Dlouhodobí přátelé mě opustili kvůli své víře v učitele. Moje nejlepší přítelkyně, která mi byla i na svatbě za svědka, se stala aktivistkou v organizaci a přesvědčovala lidi, že jsem se zbláznila. Dle Svámidžího instrukcí sepsala o mně zprávu, aby dokázala mou duševní nemoc, a poslala ji všem členům. Kolovaly o mně historky, zejména, že jsem blázen, že jsem prostitutka, striptérka, patologická lhářka, že jsem byla zneužita členy své rodiny atd. Všechny tyto a další historky jsou stále vyvěšeny na Internetu, na veřejných fórech ve Slovinsku, kde lidé pod anonymními jmény přímo haní mé jméno a opakují vymyšlené historky o mně.

Více než půl roku byl tento tlak nesnesitelný. Cítila jsem se zasažena, zraněna a ohrožena, protože lidé na mě křičeli, když jsme se potkali na ulici nebo v obchodě.

Žádný z představitelů asociace JDŽ mi nikdy nezavolal, aby se zeptal, jak to bylo. Naopak, bez jakéhokoli rozhovoru prohlašovali na schůzích, že jsem šílená a že organizuji proti Svámidžímu kampaň. Nařídili lidem, aby mě nekontaktovali a zakázali mluvit o tomto tématu. Většina lidí horlivě poslechla a většina ve Slovinsku zůstala v systému. Mnoho lidí se odvracelo, když mě potkalo na ulici, i když jsme se před 10-15 lety běžně stýkali a byli jsme dobří přátelé. Nezavolali mi a nezeptali se mě na mé mínění. Silně si přáli, aby nic z toho, co jsem řekla, bylo pravda. Je však smutné, že na základě současného práva Svámidži nemůže být zastaven. Nejsem jediná, která oznámila zneužití, bylo více žen, které zveřejnily podobnou zkušenost se Svámidžím, ale zákon neumožňuje veřejné stíhání náboženské autority za sexuální zneužití pět let poté, co k němu došlo. Mladší oběti se zřejmě neodvažují promluvit či se obávají zveřejnění, protože vědí, co se stalo těm, které s tím vystoupily.

Ve Slovinsku je JDŽ široce rozšířena a Svámidží navštívil několikrát naši zemi jako čestný host. Konal přednášky a jógové semináře. Po roce, kdy nebyl v Evropě (odjel kvůli vypuknutí skandálu), opět jedná, jako by se nic nestalo. Pouze několik jógových členů rezignovalo z asociace, když se dověděli o skandální aféře. Lidé raději věři tomu, že vedu kampaň proti Svámidžímu, a že jsem mentálně chorá osoba.

V týž týden, kdy jsem řekla svým přátelům o zneužití Svámidžím, jsem také oznámila věc policii. Oznámila jsem zneužití Bílému kruhu Slovinska, kde mi řekli, že případ je promlčen, a že ke zneužití nedošlo ke Slovinsku. Pak jsem se opět obrátila na policii se žádostí o ochranu, protože jsem se skutečně obávala o život – můj pocit bezpečnosti byl úplně zničen prudkými reakcemi žáků. Nevěděla jsem, co mohu od fanatiků očekávat. Policie mi řekla, že ke mně pošlou vyšetřovatele, ale nepřišel. O půl roku později mi zavolal novinář ze slovinských novin „Primorske novice“ a udělal se mnou interview, i s některými žáky, kteří vystoupili z asociace, a na druhé straně s předsedou asociace. Teprve když zpráva vyšla ve třetích novinách, vyšetřovatelé se pohnuli.

Bylo pro mě obtížné znovu vyprávět detaily příběhu vyšetřovateli – zcela neznámému člověku, který byl milý a přátelský, ale naprosto nekompetentní pro tento případ. Neznal psychologii zneužití a nevěděl nic o východních náboženských systémech, ani o roli gurua na duchovní cestě. Myslím, že tak delikátní záležitosti zneužití by měli vyšetřovat speciální experti, protože to téma je velmi citlivé a oběti jsou velmi zranitelné. Poslal mé svěděctví k soudu, a za několik měsíců mi bylo sděleno, že můj případ je projednáván, ale že je příliš starý. Jak může být zneužítí promlčeno? Jak je možné, že svěděk, který mluví o zneužití, je tak nechráněn? A ti, kteří jsou vinni zneužitím, zůstanou na svobodě, navzdory svědectví mnoha obětí, takže on může stále jednat, jako by se nic nestalo? Trvalo mi dlouhývh 12 let, než jsem byla schopna rozpoznat svou zkušenost jako zneužití, a být schopna o ní mluvit a říci ji veřejně.

Když jsem viděla, že ve Slovinsku mám naprosto svázané ruce, šla jsem do Bílého kruhu Rakouska (kde jsem byla sexuálně zneužita Svámidžím v r. 1999). Ti mě odkázali na Státní úřad pro záležitosti sekt ve Vídni. Až v této organizaci jsem nalezla patřičnou podporu a profesionální pomoc od psycholožky Ulrike Schiesserové. Byla první, která brala můj případ vážně, za což jsem jí nekonečně vděčná, protože to byl a je pro mě psychologicky velmi důležitý bod. Po dlouhém a intenzívním rozhovoru jsem se ujistila, že nejsem blázen, a to pro mě znamenalo mnoho, a že to, co se mi stalo, bylo skutečné zneužití. Vysvětlila mi systém a dynamiku sekt, jak fungují a jak reagují, když jsou ohroženy. Bylo pro mě snadnější pochopit, proč přátelé a lidé v sektě reagovali tak, jak reagovali. Rovněž fakt, že za mnou stojí státní instituce, znamenal mnoho, nebyla jsem již sama a bez ochrany. I další zneužité ženy se začaly obracet na tuto instituci. To mi dalo naději, že moje zkušenost a všechno to hledání mělo význam, a že bude možné s tím něco dělat.

Díkybohu jsem měla velkou podporu od své rodiny a přátel, kteří vystoupili z JDŽ, po celém světě. Konečně jsem mohla mluvit s ženami, které všechnu tuto podporu neměly a které se před lety rozhodly opustit Svámidžího. Jejich příběhy jsou  hrozné, a jsou součástí jejich minulosti, na kterou by raději nevzpomínaly.

Pravda musela vyjít na světlo zejména kvůli mému vlastnímu uzdravení a kvůli mé dceři a všem potenciálním „bhaktům“ (oddaným žákům), kterým by se to mohlo také stát. Mám na mysli všechny ostatní ženy, které byly se svým guruem v podobné situaci, a které stále mlčí a nemohou najít způsob, jak se dostat ze svých traumat.

Jsem vděčná Ulrike Schisserové za její pomoc, protože ona byla jediným veřejným a profesionálním útočištěm v této obtížné situaci. Stále doufám, že se probudí i další žáci, mají nyní k dispozici informace, která já jsem po celá léta neměla. Moje zkušenost by měla být varováním všem těm, kteří hledají útěchu v duchovních autoritách či komunitách, které vyžadují absolutní oddanost a formují je tak, aby popírali sami sebe a své vlastní pocity.

N.