Zdroj anglicky: http://sites.google.com/site/paramliar/links-1
Emocionální bolest při opuštění sekty
Následující řádky jsou o tom,
jak bývalí členové sekt a duchovně zneužívajících systémů popisují své pocity
poté, když konečně opustili svou skupinu. Mohou vám dát náhled do jejich
bolesti a odpověď na otázku, proč pro ně neexistují jednoduché odpovědi.
Bolí to
Bolí to, když odhalíte, že jste byli oklamáni – to, o čem jste se domnívali, že je „jediným pravým náboženstvím“, „cestou k totální svobodě“. nebo „pravdou“, bylo ve skutečnosti sektou.
Bolí to, když se dozvíte, že lidé, kterým jste přirozeně věřili – a od nichž jste se naučili neklást dotazy – „vám zamlžili zrak“ , i když třeba ne záměrně.
Bolí to, když se dozvíte, že ti, které vás učili pokládat za své „nepřátele“, vám přece jen říkali pravdu – ale vám bylo tvrzeno, že jsou to lháři, podvodníci, potlačovači, satanovi služebníci atd., a že je nemáte poslouchat.
Bolí to, když poznáte, že vaše víra v Boha se nezměnila – pouze vaše důvěra v jistou organizaci – a přesto jste označování za odpadlíky, za potížisty, za „Jidáše“. Bolí to ještě více, když tato obvinění vznáší i vaše rodina a přátelé.
Bolí to, když si uvědomíte, že jejich láska a přijetí byly podmíněny tím, že zůstanete při starém dobrém postoji. To bolí tak hluboko, že se to pokusíte potlačit. Vše, co chcete, je zapomenout – ale jak můžete zapomenout na rodinu a přátele?
Bolí to, když vidíte nenávist ve tvářích těch, které milujete – když slyšíte to hluboké ticho, když se pokoušíte s nimi mluvit. Hluboce bolí, když se pokusíte obejmout své dítě a ono stojí jako socha, tváří se, že tam nejste. Bodá jako nůž, když vidíte, že váš životní partner se na vás dívá jako na posedlého démonem a učí vaše děti, aby vás nenáviděly.
Bolí to, když zjistíte, že přeze všechno musíte začít znova. Cítíte, že jste promrhali tolik času. Cítíte se zrazeni, zbaveni iluzí, jste podezíraví vůči všem včetně rodiny, přátel a dalších bývalých členů.
Bolí to, když zjistíte, že máte pocity viny a nebo studu kvůli tomu, kde jste byli – i když jste je už opustili. Cítíte depresi, zmatek, osamělost. Je pro vás obtížné dělat rozhodnutí. Nevíte, co dělat se sebou, protože teď máte k dispozici tolik času – a přece se cítíte vinni, že trávíte čas zotavováním.
Bolí to, když máte pocit, že jste ztratili kontakt s realitou, Zdá se vám, jako byste „plavali“ a nevíte, zda se skutečně cítíte lépe, když jste ztratili pocit bezpečí, který jste měli v organizaci, a přesto víte, že se nemůžete vrátit zpět.
Bolí to, když cítíte, že jste úplně sami – zdá se, že nikdo nechápe, co cítíte. Bolí to, když si uvědomíte, že vaše sebedůvěra a víra ve vlastní hodnotu jsou pryč.
Bolí to, když musíte čelit postoji přátel a rodiny: „Já jsem ti to říkal.“, ať už to vyjádří slovy či ne. Cítíte se tím ještě hloupější než skutečně jste – vaše sebedůvěra a sebehodnocení dále klesají.
Bolí to, když si uvědomíte, že jste se kvůli sektě vzdali všeho – vzdělání, kariéry, financí, času a energie – a nyní si musíte hledat zaměstnání nebo znovu začít se vzdělávat. Jak si zdůvodníte všechna ta promeškaná léta?
Bolí to, protože víte, že i když jste byli oklamáni, jste si za to sami zodpovědni. Za všechen ten promrhaný čas – tak vám to připadá.
Bolest zármutku
Opustit sektu je jako zažít smrt blízkého příbuzného nebo ukončit vztah. Pocit je často popisován jako pocit zrady od někoho, koho jste milovali. Cítíte se prostě zneužiti.
Je třeba projít procesem zármutku. Zatímco většina lidí chápe, že člověk musí truchlit po smrti někoho blízkého, je pro ně obtížné pochopit, že totéž patří k této situaci. Smutek, zmatek a bolest nelze vyléčit rychle. Jako při každém zármutku je to čas, který léčí.
Někteří se kvůli tomuto smutku cítí vinni nebo že je to něco špatného. To by neměli – je to normální. Není špatné cítit se zmaten, nejistý, zbaven iluzí, vinen, rozhněván, nedůvěřovat – to všechno jsou součásti procesu. Během času budou negativní pocity nahrazeny jasným myšlením, radostí, mírem a důvěrou.
Ano, boli to, ale bolest se vyléčí s časem, trpělivostí a pochopením.
I po sektě existuje život.
© 1985, 1995 Jan Groenveld
