úterý 3. ledna 2012

Pozor na učitele, kteří po vás chtějí životy plné cvičení

Z komentářů:

"Asi 4 roky jsem žil a dýchal pro JvDŽ. Rád bych se s vámi podělil o vlastní zkušenost z toho období, které pozvolna ustalo asi před 6 lety (nyní je mi 31).

Začínal jsem cvičením základní jógové sestavy od Lysebetha, ve které jsem po seznámení se s JvDŽ vyměnil pozdrav slunci za Khatu pranám. Cvičíval jsem 2-3x denně cca 40minut po dobu asi jednoho roku. Procházel jsem v té době citově i finančně obtížným obdobím, a dospěl jsem k rozhodnutí, že nemá smysl ztrácet čas ničím jiným než duchovním poznáním. V té době jsem se dozvěděl o JvDŽ a vrhl jsem se s vervou do jógových cvičení v jejich celistvosti (opakování mantry, áratí a bhadžany, séva - nezištné pomáhání druhým, jógová strava a různé techniky péče o zdraví apod.). Dalo by se říci, že se ze mně stal lepší člověk - shodil jsem, byl jsem jako pružin, žil jsem s mantrou na rtech a v srdci, byl jsem mnohem vnímavější než kdesi v pubertě. 

Na internetu jsem si vyhledal informace o ášramu šrí Dévpuridžího vedeného Honzou Hlaváčkem ve Ždárci u Skutče a na tři čtvrtě roku jsem tam odjel. Klidné prostředí se snoubilo s praktikováním jógových cvičení, zpíváním bhadžanů a uklízením a všechno bylo super. 

Pak jsme zajeli společně do Střílek. To také bylo super. Jenže když mělo dojít na samotné přijetí mantry od Svámidžího, čili na vrchol asi mého asi dvouletého upřímného snažení, zjistil jsem, že mám problém - nenavštěvuji semináře Jógy v denním životě, cvičím si defakto po svém a chybí mi papír od mého jógového učitele potvrzující, že jsem připravený stát se Svámidžího žákem. Zjistil jsem to tak, že jsem přišel na obřad udělování mantry, kam přišla místní svámí (jméno neznám), ta se zeptala na podepsaný papír, a poslala mne pryč. Asi 30minut jsem čekal se sepjatýma rukama v chodbičce kterými měl projít Svámidží na udělování mantry novým žákům. Prošel, podíval se na mně a byl pryč. 

Od toho okamžiku začal být můj vztah k JvDŽ podivný. Řekl jsem si, dobře, asi je ještě brzy, předvedu co jsem se dosud naučil v reálném životě. Vrátil jsem se do svého bydliště a našel jsem si práci v Léčebně pro dlouhodobě nemocné jako sanitář. Pořád jsem jedl kollathovu snídani, cvičil jógu, modlil se mantru, a snažil se skloubit svou práci s pozitivním přístupem. Vydržel jsem asi 8 měsíců. Jednou ze vzpomínek na LDN je rozhovor s postarší paní, jak jsem jí držel za ruce a jak do druhého dne zemřela. Jinou vzpomínkou je navázání vztahu s jinými staršími lidmi, nebo sbírání pos*aných prostěradel z postelí, sprchování nemocných, dlouhé pěší tůry do práce a z práce domů..

Pak proběhla druhá návštěva Svámidžího a rozhodování zda a jak bych mohl požádat Svámidžího o mantru. Mou rozpolcenost lze ilustrovat tím, že jsem si o tom promluvil s Honzou Hlaváčkem, který mne znal, věděl, jak tvrdě jsem na sobě pracoval, a navrhl mi, že mi formulář opravňující k udělení mantry podepíše. Těsně před odevzdáváním formulářů jsem jeho nabídku odmítl a s brekem jsem seminář opustil. Dovolte mi vysvětlit mé pohnutky.

Během oněch asi tří let, po které jsem se věnoval józe, jsem si přečetl nějaké další duchovní knihy. Mezi nimi Púndžu. Domluvil jsem se s nakladatelstvím Avatar a přeložil jsem knížku, kterou Martin Pařík vydal pod názvem Srdce které tančí. Čerstvě vydanou knížku jsem shodou okolností přivezl Svámidžímu na onu pražskou přednášku jako dárek .-). 

Ale abych neodcházel od tématu, Púndža radil dát si pozor na učitele, kteří po vás chtějí životy plné cvičení. Jak prostá rada to je a jak zcela je proti JvDŽ! Důvodem, proč jsem tenkrát s pláčem utekl z předávání mantry novým žákům bylo jednoduše to, že jsem cítil velký rozpor mezi ideou, se kterou jsem se dokázal ztotožnit, tedy s tím, že dosažení pravdy je velmi jednoduchý a časově krátký proces, jehož poznání mi nedělalo žádné potíže, a tím, že v JvDŽ se cvičí pro samotný proces cvičení, odteď do konce věků ámen. 

Uplynulo pár let, během kterých jsem postupně (nikoliv zcela náhle) přestával intenzivně cvičit jógu (vše co se pod tím významem skrývá). Nezahořkl jsem ani na JvDŽ ani se nepovažuji být žákem někoho jiného (třeba Púndži). 

Pokud se náhodou ve svém životě setkám s JvDŽ, říkám si sám pro sebe: dal jsem vám vše, a přesto to nestačilo k překonání formulářové paní svámí ve Střílkách. Mějte se hezke a nežerte to tolik :-). Ahoj"

Uživatel Anonymní k příspěvku Harém ve Vídni a nižší jógová patra dne 2.1.12

5 komentářů:

  1. Tyhle drobné zážitky s lidmi někdy podceňujeme, ale často o mnohém vypovídají.
    Vzpomínám si na jednu ze svých prvních cest do Střílek. Chtěl jsem jet vlakem do Bohuslavic a potom autobusem do Střílek. Jenže vlak měl zpoždění a autobus nakonec vůbec nejel, kvůli nějaké výluce. Už byla tma, pod nulou, ještě žádné mobily, nepříjemná situace. Nezapomenu na obrovskou ochotu místních lidí. Hned si všimli "cizince" a aniž bych je vůbec o něco žádal, sami od sebe a velice laskavě mi pomohli, abych se do Střílek mohl dostat. Štastný po tom martyriu jsem vešel do dolní kanceláře, konečně mezi svými. Ale přišel šok. Jakási "jógová sestra" za pultem na mě snad dvacet minut křičela, jak jsem si dovolil přijet bez povolení svého cvičitele a že mě dovnitř rozhodně nepustí. Podařilo se mi ji po velmi dlouhém žadonění obměkčit tak, že se pokusím najít nějakého člověka z prominentních kruhů, který mě zná a může se zaručit, že nejsem terorista na lovu svámíů. Když se mi to konečně podařilo, byl jsem po pár dalších nadávkách milosrdně připuštěn pod podmínkou, že už se to nebude opakovat.
    Je to úplně banální příhoda. Ale ten kontrast mezi chováním obyčejných lidí a chováním lidí bohem pomazaných na mě tehdy hluboce zapůsobil. Byl jsem tehdy naivní a čistý a snad podobně oddaný jako autor tohoto příspěvku, přesto jsem si připadal jako vetřelec - mezi svými. Teprve později jsem ale pochopil, že to nebyla žádná výjimka a že úsměvy mnoha oddaných jogínů dovedou hodně rychle zamrznout, když se opovážíte protivit jejich vůli. Na vaší opravdovosti, oddanosti nebo dobrém srdci pak málo záleží.

    OdpovědětVymazat
  2. Moje první cesta do Střílek byla autobusem z Brna. Autobus byl i tak narvaný, místní lidi jeli z práce, a ještě spousta jogínů s bágly. Obdivovala jsem místní, že nereagovali naštvaně, ale brali to s humorem a dělali všemožně místo, abychom se tam všichni složili. A vždycky se podařilo.

    "Přijímající personál" ve Střílkách nebýval příjemný ani ochotný, protože to se neslučovalo s jejich pocitem "důležitosti", ale v době, kdy naše mozky byly řádně vymyty, jsme to viděli jako nutné opatření proti tomu, aby tam nevnikl nějaký "vetřelec".

    Principem se to podobá současným světovým opatřením "proti terorismu", jako jsou např. ultrazvukové a ohmatávací prohlídky na letištích, špehování internetu, Obamův zákon o tom, že kdokoli může být vězněn za pouhé podezření proti terorismu, atd. atd. - běžní vymytí ovčané tato opatření vítají a myslí si, že to zvyšuje jejich bezpečnost. (:-)))))

    OdpovědětVymazat
  3. Občas se vracím ke starším příspěvkům, abych si udržela celistvý obraz. Příspěvek Pozor na učitele...dokonale vyjadřuje střet hledajícího s omezeností směřující někdy až k agresivitě. Člověk se pak ptá, kde je ta "duchovnost" lidí okolo, navíc lidí, kteří se cítí být nebo nám jsou nadřazeni? Ten příběh je typický a vím přesně, jak Vám bylo. Můj postoj samozřejmě neplyne z jedné události, kterou zde uvedu. Jsem introvert, tak si umíte představit, že jsem nebyla nadšená, když na mě jednou padlo rozdávání prašádu. Nakonec jsem rozdala ještě přede mnou sedící rodině, jen na dítě už toho moc nezbylo. A děti jsou velmi citlivé na takovéto situace! Musela jsem se rychle rozhodnout - dát, nebo nedat? Rozhodla jsem se "vybrat" z ošatky maximum. Dole trochu zrní samozřejmě uvízlo, přesto jsem byla od jednoho vyděšeného přísného jogína důrazně varována, že tam přece musí něco zůstat! Rozhodla jsem se tak, protože dávám přednost lidskému přístupu, životu před pravidly rituálu. V příspěvcích je jasně vidět, co hraje prim v józe, která si mimochodem říká, že je "v denním životě". Možná by ale pro to dítě bylo užitečnější, kdybych se zachovala podle předpisů!

    OdpovědětVymazat
  4. Ještě teď si na tu přednášku v Praze ze které jsem utekl částečně vzpomínám. Pamatuji si, že Svámidží ze začátku mluvil o tom, že člověk by neměl očekávat nějaké poděkování za činy které vykonal. Vzhledem k tomu jak to pro mne byl důležitý okamžik je zajímavé, že se toho tématu dotkl. Co se asi skrývá za souhrami náhod, je pro mne samotného záhadou :-). Zpětně svůj komentář situace reflektuji tak, že to co jsem popisoval, nebylo vždy tak dokonalé jak jsem to líčil, ale mělo to ten směr, v praktickém životě nikoho nezajímá jak moc koho něco bolelo a jestli se cestou klopítlo třikrát nebo třicekrát, lidé se ptají na resumé a v tom je můj komentář (víceméně) věrný tomu co se ve mne odehrávalo. Šlo o krásné a přínosné období života, ke změnám došlo na základě reálných impulsů, poupravený směr měl vždy svůj význam. Svámidží, to byla taková rákoska která švihala vzduchem. Ano, mám připomínky k tlaku který vyvíjel na své svěřence. Ano, mnoho čechů podvádí, lže, krade a do pekla se hrabe, a jejich peklem jsou úspěchy u žen, hromady peněz a vysoké dosažené pozice. Ano, ale co je z toho důležité pro skromného člověka, že ano? Přeji vám, abyste se z toho všeho nezbláznili. Rozloučím se s vámi krásným citátem od HWL Půndží, za jehož následovníka se stále nepovažuji: "From the first not a thing is, from the outset your nature is pure."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jinak abych se taky vyjádřil k údajným skandálům S.Mahéšvaránandy: stále nemám jistotu, že se to opravdu dělo. Jeho mlčení mu ale v mých očích dvakrát nepomáhá. Dále budu operovat s myšlenkou, že skutečně nemá Svámidží čistý štít. Můj osobní názor je ten, že do postele dostaly různé typy mužů různá kvanta žen a bylo to pro ty muže různě namáhavé, někdy ani trochu, jindy strašně moc. Schopnostmi svůdníků nedisponuji, takže si vrznu tak jednou za 5 let, teď už je to 8 let :). Nikoliv proto, že bych miloval celibát, ale proto, že nejsem ochoten dělat pro vrz to, co pro něj dělají jiní. Pokud měl mít Svámidží před sebou celý život bez žen, neudivuje mne, na základě mé zkušenosti, že by toužil po sklánění větví k zemi, ze které tryská voda. Sexualita je v naší společnosti stále ještě velké tabu a proto asi vsadil (pokud vsadil) na kartu síly, čili demagogie, čili klamu. Mne představa gurua kterému žena udělala dobře nevadí. Zazlíval bych mu však zneužití své pozice, to by jej v mých očích postavilo na úroveň mých mnohých kamarádů, kteří se s vrzáním ani s nějakou upřímností nepářou. Guru musí být upřímný. Takže co kdyby to byla pravda? V takovém případě bych šmahem neodsoudil systém Jóga v denním Životě, ačkoliv by se spolek pravděpodobně zbořil, přinejmenším po dobu, co by byl Svámidží ve vězení. Po odpykání trestu, kdo by mu co mohl vyčítat? Umenší se kvalita hudby Rolling Stones tím, že se Mick Jagger vyspí s tisíci fanynkami? Je však pravda, že dobrovolnost sexu ze strany fanynky a ze strany žákyně je trochu někde jinde. Ať to dopadne jakkoliv, zvažte spíše potřebnost praktikování pro dosažení Osvobození, Nirvány, ne-mysli apod., je opravdu nutné cvičit, zeptejte se sebe upřímnou otázkou během stavu uvolnění. Jít cestou Tao také není špatné. Cílem je ne-mysl, nikoliv svatozář nebo schopnost teleportace.

      Vymazat